Za časů, kdy na zemi žili Bohové a bájné bytosti se odehrávaly příběhy, při nichž se nám dnes tají dech…
Nad spálenou krajinou zavládlo ticho. Pronikavé, vtíravé ticho. Dvakrát tři černí ptáci se slétli k zohavené mrtvole. Vyrušil je až zvuk kopyt blížícího se jezdce v černém plášti. Jezdec přijel blíž a seskočil z koně. Pomalým, opatrným krokem přistoupil k mrtvole. Neležela tu dlouho, snad několik hodin.
Studený severní vítr pročesal koruny nedalekých olší, až zaplakaly, a strhl jezdci kapuci. Žena. Krásná žena s vlasy černými jako lesní tůňka a stejně tak hlubokýma očima. Její tvář však byla poznamenána zhnusením. Kdo? Kdo mohl být tak krutý? Jemně převrátila tělo na záda. Nepoznávala tu tvář zohavenou tisíci bodnými ranami, jen malý přívěšek na krku jí byl povědomý. Stříbrný přívěšek sovy. Leknutím ustoupila o několik kroků dozadu. Snad by se jí i rozbušilo srdce, kdyby nějaké měla. Nemohla tomu uvěřit. Její bratr! Oči jí zvlhčily slzy. Rozběhla se ke koni. Nasedla a tryskem ujížděla pryč. Rychle, rychle zpět do Tara!
Křišťálová síň s devíti mramorovými sloupy u každé ze stěn ochotně odrážela šepot přítomných. Byli zde všichni. Celý kmen Dananů a sám jejich král seděl na stříbrném trůnu. Gestem ruky utišil dav. "Předstup dcero, vznešená Morrigú a pověz všem, co jsi zahlédla za dvěma kopci."
Žena černých vlasů a uhrančivých očí prošla davem až k Dagdově trůnu. Letmo, ale uctivě, pozdravila krále kývnutím hlavy. "Můj bratr je mrtev." Síní proběhl znepokojený šepot a Morrigú pokračovala. "Vím, kdo, nebo spíš co to bylo. Jistě si všichni pamatujete, jak před časem přišla do tohoto Světa mocná a nám neznámá bytost. Nejprve se chovala přátelsky, a tak jsme ji přijali mezi sebe, ale posléze začala ničit tento Svět a zabíjet vše živé. A dnes, dnes zabila i jednoho z nás. Zabila Boha!" S jejím výkřikem se síň opět rozezněla, tentokráte hlasitěji a pobouřeněji. Všichni volali po smrti bytosti, jež démonem nazvali.
"Zabijme ho!" Vykřikl Lug. "Zničme ho!" Znělo mu v odpověď, ale Dagda zavrtěl hlavou. "To nesmíme, porušili bychom naše vlastní stanovy."
"Co tedy?" Přihlásil se o slovo Belenus. "Počkáme, až všude bude jen spáleniště a padne poslední z nás? Bez boje? Bez odporu?" "To jsem neřekl!" Hájil Dagda svá slova.
A tu se davem prodrala šedovlasá žena, jejíž tvář poznamenalo věčné mládí. "Můžeme ho oslabit." "Bláhová Cailleach." Arrawn ji jemně chytl za rameno. "Víš, jak si tě vážím a skláním se před tvou moudrostí, ale tohle je nad naše síly." "I já tě chovám v neskonalé úctě a cením si tvého názoru, ovšem, vím, jak démona oslabit."
"Nenapínej, Cailleach!" Ogma netrpělivě přešlápl z nohy na nohu. A všechny pohledy se vpíjely do jedné Bohyně. "Rozdělíme jeho duši. Jeho podstata se zdvojí, stejně, jako jeho síla." "Ať to zkusí!" Zaznělo síní a všichni souhlasili. Tak byla Cailleach vyslána, aby učinila svůj plán.
Soumrak. Krvavý soumrak zahalil oblohu do rudého pláště přicházející noci., když Cailleach na obzoru spatřila temnou siluetu bytosti dvakráte vyšší, než ona sama. Zaváhala v letmé pochybnosti, ale nakonec se osmělila a přistoupila blíž.
"Kdo jsi?" Zahřměl hlas. "Já?" Cailleach znejistěla. "Ať propadnu se do nitra země samotné, nejsi-li jednou z těch, kteří sebe Bohy zvou."
"Jsem a přicházím obdivovat tvou vznešenost."
"Tak obdivuj." A Démon se, potěšen zájmem, pousmál.
"Jaké máš pevné svaly a kůže samá šupina! Taková dokonalost se hned tak někde nenajde! Dovol mi ještě - pohlédnout ti do očí. Chci vidět jejich lesk, abych o něm mohla vyprávět." Tu sehnul se Démon k ní, netušíce, že medu má jen plná ústa. Své pýše se podvolil.
Cailleach však do jeho prázdných očí nepohlédla, jen přitiskla svůj ret na démonův pysk a dlouhým polibkem ve dví jeho duši rozdělila. Překvapen náhlým oslabením, nezmohl se na jediný vzdor. Tu tedy Cailleach půl jeho duše v Jiném Světě uvěznila, a kletbou osud zpečetila, že sám neprojde Bránou, aby jedním se opět stal.
Tak Cailleach Svět před Démonem zachránila.

Zpět