Co svět světem jest, roční období spravedlivě jedno druhé střídá a koloběh ve dví temná a světlá část dělí. Však dávno tomu již, kdy Cailleach své vlády nad světem vzdáti se nechtěla. Toho roku trůnu neuvolnila a zimou nekonečnou panství udržovala. Lid zprvu toho si nevšiml. Myšlenkou zcestnou, že jara dostane se jim o něco později se utěšoval. Tak dnů přibývalo. Ledu a sněhu stále stejně krajinu pokrývalo a obloha šedi své se zbavit nemohla. Tu začaly zásoby ubývat a hladu mezi lidem se šířit. Nebylo místa, kam obilí zasíti a zvěři co ku krmení podat. Tak stejně i divokým stvořením se vedlo. Šelmy, noc od noci smělejší, ohrožovat vesnice počaly, až bezpečno před nimi nebylo ni ve dne. A na druidy došlo, by skutečností od Bohů vyzvěděli. Ti dvakráte tři noci kol ohně žehnaného seděli, až odpověď plamen jim vydal. A tak zněla předpověď, že dítě nevinné samo sebe musí obětovat a ve spárech zimy plamen lidský zažehnouti. Dlouho Starší mluvili, až plačíce děvče, jež jedenácti slunovratů vítalo, vybrali. Ničemu bědy matky zželené nepomohly a meč bratrův ve dví byl přelomen, by v oběti nemohl bránit.
Earrach tedy ku lesu spoře oděna vyšla. Hladkost závějí jejími nohami ničena byla a větru ledovému vzdorem tváře nastavovala, až rudostí je zbarvil. A čím hlouběji v les bloudila, její srdce více strachy bušilo a oči únava klížila. Tu paloučku malého mezi stromy zhlédla, kde sněhu ni ledu nebylo, jen bledé květiny mrazem sužované. Tak tělo své schoulila kol kvítku křehkého, by poslední teplo těla svého jemu dala. Až vědomí jí opustilo. A ve snu ledovém žena v květinách oděna se zjevila. Ve vší radosti Earrach za záchranu děkovala hlasem milým a klidným, že takového mezi lidem zaslechnouti se nedalo. Tak žena sebe jako Bloddenwed představila a dívčiny po jejím přání se ptala. Earrach zprvu zmatena ničeho nechtěla, však na paměti ves její vytanula a jara od Bohyně pro lid svůj žádala.
Tak Bloddenwed ku Cailleach šla. Když příběh svůj i dívčiny vypověděla, Cailleach, vida nesobeckost lidskou, sama sněhu zastavila a mraky ztěžklé rozplynouti ponechala. A tak jara se lidem konečně dostalo. Však aby druidské předpovědi dobře uděláno bylo, poslední krápník ledu na stromě visící uvolněn byl a Earrach právě se probouzející jím do srdce zasažena.
Když lidé ubohou našli choulející se kol květiny, jejíž bělost krví zabarvena zmizela, nad své hlavy ji vyzvedli, by slunci, kteréžto jim přinesla, blíže byla. A ku památce mládí zmařeného, od té doby čas rozkvětu a přírody ožívající jméno dívčino nese, Earrach - jaro.

Zpět