Stalo se to již dávno, za časů, kdy legendy teprve vznikaly...
Ranní slunce stíralo slzy matičky země, která se chvěla pod kopyty třikrát deseti statných koní s jezdci ve zlatých zbrojích. Jejich tempo se zvolnilo až, když na obzoru zahlédli špičaté věže Caer Aedu. Rudé vlajky vlály v severním větru a na zvlněném plátně se občas zableskla stříbrem vyšitá hadí hlava. Dorazili k bráně, která, jako hladový chřtán ohromné bestie, se otevírala vůkol. Vjeli na nádvoří. Nikdo je nevítal, jen kolem jedné zdi proběhla šedá myš.
Seskočili z koní a vstoupili do hlavního křídla. Pustý sál plný listí a pavučin. Jak dlouho bylo sídlo opuštěné? Možná šedesát slunovratů, možná déle. Neváhali, spěchali přímo po mramorových schodech kamsi vzhůru, a pak další chodbou, až k malým dveřím s podivným nápisem vyrytým do dubového dřeva.
Jeden z mužů silně zabušil: "Otevřete! Okamžitě! Jménem mého Pána!" Ozvalo se cupitání a smích. Muž sundal helmici. Dlouhé prameny zlatavých vlasů splynuly se zbrojí. Ostatní udělali totéž a jejich kštice ozářily temnotu chodby. "Jménem Goibnia, otevřete!" Ticho. "Vyražte dveře!" Rozkázal a ustoupil.
Netrvalo to dlouho. Dub povolil a jezdci spatřili točité schodiště vedoucí do jedné z věží. Stoupali opatrně, snad ze strachu, co je tam nahoře. Konečně. Stanuli na vrcholu věže. A tam, u jedné ze stěn v křesle z lidských kostí seděla žena. Krásná a mladá v tmavě karmínových šatech přesně opisujících křivky jejího těla. Dlouhé lokny rudolících vlasů splývaly až k útlému pasu. První z jezdců se uklonil v nepředstírané úctě. "Vznešená, přináším pozdravy od Goibnia, mého Pána." Žena se nepohnula, jen vpila brčálové oči do zářivé zbroje. Muž tedy pokračoval. "Dnes naposledy se tě táže, co žádáš, aby ses jeho stala."
Věží zavládlo ticho a napětí. Všichni čekali na její slova. Co řekne? Co bude žádat? Žena vstala. "Dobrá. Dám vám odpověď. Vyřiďte Goibniovi toto: Jako zástavu jeho citu ke mně žádám šperk hodný mého postavení a krásy. Šperk, jež Svět ještě nespatřil." Přešla k malému oknu a pohlédla na pusté nádvoří. "Šperk, který mi vrátí mou slávu i moc." Otočila se k jezdci. "To je má odpověď."
Třikrát deset koní s třikrát deseti jezdci v sedlech uhánělo krajinou, která se vpíjela v barevné šmouhy. Spěchali a nezastavil je ani soumrak. Spěchali ke vzdáleným horám. Projeli úžinou, malým údolím a přímo do nejvyšší z hor.
Ohromnou sluj ozařovalo na tisíc věčně planoucích pochodní. Jeli dál, až k jeskyni s bublajícím jezerem uprostřed. Sesedli. A jen jeden z nich našel odvahu ve zmírajícím srdci přistoupit k muži u kovářské výhně.
"Pane, vznešený Goibnie, mám odpověď kterou čekáš, leč myslím, že tě nepotěší ve tvé důstojnosti." Muž v kožené zástěře na něj pohlédl ledově bílýma očima. "Ohnivá královna bude tvou paní." Na Goibniově tváři, jindy tak vážné, se objevil úsměv. "Leč, jako zástavu lásky a věrnosti žádá šperk. Šperk tak vzácný, že jej Svět ještě nezahlédl. Šperk, tak mocný, že jí vrátí ztracenou slávu i moc. Šperk, který bude hoden její krásy."
Tu Goibniu propukl v pronikavý smích, až se hora zachvěla. "To žádá ode mne? Jsem nejlepším z božských kovářů. Jsem umělcem, kterého nikdo nikdy nepřekonal. Jsem čarodějem dananským a ona bude do sedmého úplňku mou paní."
I vyslal Goibniu posly ke své sestře, aby setřepala do vaku trochu stříbra z hvězd. A Arianrhod mu ráda vyhověla. I vyslal Goibniu posly ke svému bratru, aby mu do vaku nalil mořskou vodu z jedné ze svých fontán. A Mannannan mu rád vyhověl. Druhého úplňku se dal konečně do práce. Z hvězd koval šperk a v mořské vodě jeho rozžhavenost chladil.
Šest úplňků uplynulo a sedmý se neúprosně blížil. Už jen dvanáct svítání zbývalo, když konečně dokončil svoji práci a naposledy šperk do vody vložil. Poté jej do rudého sametu zabalil a znaven ulehl na kamenitou zem a deset svítání prospal.
Když jedenácté nastalo, začal se připravovat průvod. Stokrát deset bílých koní, se stokrát deseti jezdci ve zlatavých zbrojích. A vpředu toho všeho Goibniu. Sám na černém koni, za pasem meč devětkrát kalený a v ruce svůj dar. Vyjeli k polednímu. Pomalu a důstojně.
V předvečer sedmého úplňku dorazili na nádvoří Caer Aedu. A Goibniu sám stoupal do věže, až stanul před Ohňovou královnou. Poklekl, ale vzápětí vstal a přistoupil blíž. "Zde." Podal jí svůj dar. "Zde máš šperk, který sis přála."
Ohňová královna opatrně sňala samet a v údivu pootevřela ústa. Takovou krásu její oči ještě nespatřily. Koruna. Stříbrná koruna s několika hady stočenými k sobě vždy dva a dva. Tak lesklá, jakoby se v ní odrážela noční obloha. Tak lehká, že by se pod ní stéblo neohnulo. A když si ji nasadila, cítila moc, která se vlila do jejího těla. Tváře jí zalil ruměnec. Konečně, konečně opět plná síly! Ona Ohňová královna!
Přistoupila ke Goibniovi. "Můj Pane, toto jest ta nejcennější zástava lásky, kterou mi kdy kdo nabídl, a proto přijímám tvůj návrh a ráda se stanu tvou ženou. Rozhořel jsi nejen můj cit, ale i plamen, který před časem lidé téměř umořili, a jehož jiskřičku jsem nosila ve své duši. Budu ti věrna, jako žádná jiná a splním ti vše, co ti jen na očích uvidím."
A tak Goibniu získal Ohňovou královnu.

Zpět