Bylo tomu již mnoho Slunovratů, kdy Ohňová královna dlela v Belenusově hradu v Jiném Světě, když toho rána zavítali tam smrtelníci, jichž nikdo nepozval. Hned vnutili se k ní a ani třikrát tři služebnic troufalost jejich nezastavilo. Tu ptala se Ohňová královna, cože si od ní žádají, když choť její u svého bratra pobývá. A oni hned ptali se na cestu k domovu, že divný vítr do končin těchto je zavál.
Ohňová královna zprvu nevěděla, co po ní chtějí. A oni všimnouc si její váhavosti, křišťálovou kuličku k darování nabídli. Tu vzala si předmět a cestou, o které věděla poslala jejich kroky, doufajíce, že k domovu jejich povede.
Však brzy cizinci zjistili, jak veliké chyby dopustila jejich nedočkavost. A prosíce, Ohňovou královnu přivolali. Pak prosili o navrácení daru jejich. Však ráda by jim věc darovanou vrátila, neboť užitku z ní neviděla, když tu ji jeden z nich za ruku chytl a nedbaje plamene jeho dlaň pálícího do kruhu svých druhů ji vrhl. A v rukou cizinců ostré zbraně se objevily. Sekali a bodali až mrtva k zemi padla a tělo její v popel se proměnilo. Tu z toho popela vytáhli svou kuličku a vítr odklidit hrůzný čin ponechali.
Když při soumraku Belenus vrátil se do svého sídla, nalezl jej prázdné. Všechny komnaty prohledal, avšak marně, po paní jeho jakoby se země slehla.
Tak třikrát tři služebnic věrných zavolati k sobě nechal a jich se ptal, cože se tady stalo, že milé nikde není. A služebnice mu vypověděli, kterak cizinci ze světa lidí k nim přišli a cestu k domovu hledali. I o daru jemu řekli, a jak paní jejich na zavolání opovážlivců spěchala.
Nesmírný žal Belenuse zachvátil, myslejíc, že Ohňová královna mezi lidi se vrátila, když tu mu vítr přinesl několik zrnek popela, jakoby uchlácholit chtěl jeho stesk a utvrdit jeho ve věrnosti Ohňové paní.
A smutek jeho ve zlost se proměnil. Jako paprsek slunce opovážlivce našel. Nedbal na jejich vysvětlování. Neposlouchal prosebná slova a těla jejich žárem upálil, až život z nich vyprchal. Ani to však jemu klidu nedodalo. Opustil tedy své sídlo a uchýlil se mezi obyčejný lid, kde chrániti počal jejich ohně a cesty do Jiného Světa hrdinům uzavíral. Tak uctil památku Ohňové královny, která lidi milovala a odmítnout pomoc slabším nedovedla.
A lidé o tomto příběhu od ohnivého mužíčka se dozvěděli a nikdy nepřestali vděčni být oněm neznámým cizincům, neboť od té doby nikdy ohně samy neuhasly a tepla a světla bylo vždy dostatek. Proto každého roku o Beltainu Belenuse oslavují a posvátné ohně zhasínají, jako symbol smrti jeho Ohňové královny a opět zapalují, na důkaz své vděčnosti jeho návratu.

Zpět